luctus - psychosociální péče o pozůstalé    

logo
logo

        +420 728 386 076      |      info@luctus.cz      |       

„Konfrontace se smrtí vyvolává úzkost, ale má také potenciál nesmírně obohatit život.“

(Irvin D. Yalom)

Strach ze smrti

Nezřídka se stává, že se úmrtím blízkého člověka aktivizuje i vlastní strach ze smrti. Následující text nabízí stručné odborné pojednání o tomto tématu a je zároveň souborem některých silných myšlenek významných myslitelů současnosti i dob dávno minulých. Text byl převzat a následně upraven na základě diplomové práce Akceptace smrti a umírání u lidí s prožitky mimořádných stavů vědomí (Pešek, 2011).



Ohrožení vlastní existence

Život je vymezen narozením a smrtí. Zatímco zrození člověka bývá obvykle oslavováno, smrt je okamžikem, kterého se většina z nás bojí. Obavy ze smrti vždy nebývaly součástí lidského postoje k umírání. V dobách dávno minulých byli lidé mnohem více otevřeni přirozenému cyklu života a smrti než dnešní "moderní" člověk.
        V dnešní době již strach a obavy nevyhnutelně patří k životu a ve stále nových obměnách nás provází po celou dobu jeho trvání. V průběhu dějin jsme se mohli setkávat se stále novými pokusy, jak zvládnout strach, jak jej zmírnit a překonat. Usilovaly o to magie, náboženství i věda. Strach patří k naší existenci a je odrazem našich závislostí a našeho vědomí vlastní smrtelnosti. Všechno nové, neznámé, co musíme dělat nebo prožívat poprvé, obsahuje vedle kouzla nového a potěšení z dobrodružství také strach a úzkost.
        Charakterizuje-li něco situaci umírání a následnou smrt, pak je to právě soubor nepříjemných pocitů, úzkost a strach. Úzkostí se rozumí dosti neurčitý a difúzní pocit obav, bázně a tísně, který souvisí s pudem sebezáchovy. Jaro Křivohlavý, významný český psycholog a autor mnoha odborných publikací, hovoří v souvislosti s úzkostí o tzv. ontologickém ohrožení, o obavách o vlastní existenci. Strachem se rozumí obavy až hrozivý pocit, který zažíváme, stojíme-li před určitým, zcela konkrétním nebezpečím. Strach má ochranný charakter a zpravidla trvá pouze po dobu, po kterou je přítomno ohrožení.


foto


Význam obranných mechanismů

Za účelem odvrácení úzkosti ze smrti se u malého dítěte vyvíjejí obranné mechanismy, které jsou založeny na popření, procházejí několika stadii a nakonec se skládají z velmi složité sady duševních operací. Ty vytěsňují holou úzkost ze smrti a pohřbívají ji pod vrstvy obranných mechanismů jako jsou přemístění, sublimace a konverze. Primární úzkost je tedy většinou přeměněna na něco pro člověka méně nebezpečného. Někteří z nás ale opravdu mohou zažívat i zjevný a uvědomovaný příval úzkosti ze smrti, a u některých jedinců propuká strach ze smrti v hrůzu, která vylučuje jakékoli pocity štěstí a naplnění. Takový chorobný strach ze smrti bývá někdy označován termínem thanatofobie. Thanatofobie je patologický a iracionální strach ze smrti, který je součástí některých psychických poruch např. hypochondrie nebo panické poruchy.
        Strach ze smrti se obvykle stáhne do ústraní na období od nějakých šesti let do puberty, tedy na roky, které Sigmund Freud označil jako období latentní sexuality. V průběhu adolescence potom strach ze smrti propuká v plné síle. Dospívající bývají smrtí velmi zaujatí až fascinovaní. Jak léta plynou, jsou tyto obavy ze smrti odsouvány stranou dvěma hlavními životními úkoly mladých dospělých: věnovat se kariéře a založit rodinu. Potom, o tři desítky let později, když naše vlastní děti opustí domov a na obzoru se objevují koncové body profesní kariéry, u nás propuká krize středního věku a s plnou silou znovu vybuchuje i strach ze smrti. Od tohoto okamžiku se obavy ze smrti už nikdy z naší mysli nevzdálí příliš daleko.
        Výraznější strach ze smrti pozorujeme u lidí s převládající hédonistickou a konzumní orientací, kteří de facto neprožívají žádnou spiritualitu. Mnozí filosofové a především pak existencialističtí autoři spatřovali těsnou souvislost mezi různými postoji ke smrti a naším pojetím identity - způsobem, jak žijeme a smyslem, který ve svém životě spatřujeme. V tomto kontextu pak tvrdí, že strach ze smrti souvisí se strachem ze života. Nejen existencialisté, ale například i Otto Rank, jeden z prvních žáků Sigmunda Freuda, chápal strach ze smrti jako synonymum ke strachu ze života.


Sofisma o neexistenci smrti

foto

"Kde jsme my, není smrt, a kde je smrt, nejsme už my."

Rozhodující argument, který má člověka zbavit strachu před smrtí, vychází u Epikura z předpokladu, že dobro a zlo pro nás existuje jen na základě vnímání. Kdo nic nevnímá, kdo o ničem neví, pro toho nemůže žádné dobro existovat, ale ten už také není s to něčím trpět. Když tento názor přijmeme, dospějeme k rozhodujícímu závěru, že smrt se nás vůbec netýká. Neboť smrt znamená ztratit schopnost vnímání. Proč se tedy obávat smrti?
        Epikuros předkládá ještě další argument, argument symetrie. Ten je založen na předpokladu, že stav nebytí po smrti je totožný se stavem nebytí před narozením. Bojíme se smrti, ale když uvažujeme o tom dřívějším, totožném stavu, žádná hrůza nás nejímá.
        Epikuros (341 př. n. l. – 270 př. n. l.) byl řecký filosof, zakladatel a současně nejvýznamnější představitel po něm nazývaného směru – epikureismu. Je považován za největšího materilistického filosofa helénistické doby.


Studie a výzkumy

Vědomí smrti získáváme nikoliv z vlastní zkušenosti, nýbrž zprostředkovaně v souvislosti s umíráním lidí v našem okolí, tedy vlastně teoreticky a s možností si ji představovat. Smrt je člověku obecně něčím cizím. Je určitou hranicí mezi životem a něčím, co následuje, něčím, co je za hranicí naší zkušenosti.
        Ukazuje se, že strach ze smrti je složitým jevem a že je možné rozpoznat v něm řadu složek. Základním členěním strachu ze smrti může být rozdělení na 4 subtypy, které jsou i základem mnoha diagnostických testů (např. The Collet-Lester Fear of Death Scale): strach z vlastní smrti, strach z vlastního umírání, strach ze smrti druhých, strach z umírání druhých.
        Mnohým z nás splývá strach ze smrti se strachem z umírání. V roce 2004 byla vydána publikace s názvem Umírání a paliativní péče v ČR s podtitulem situace, reflexe a vyhlídky, která obsahuje především výsledky výzkumu veřejného mínění z let 2000 a 2001, který byl proveden na vzorku 1283 respondentů dospělé české populace. Obavy spojené s procesem umírání jsou značné a jejich pořadí podle naléhavosti je následující: bolest, ztráta soběstačnosti, odloučení od blízkých osob, psychické utrpení, osamocenost, ztráta důstojnosti, obavy z toho, co bude po smrti. Jen málo respondentů uvedlo, že si představuje něco jiného (7,8 %) nebo o tématu nepřemýšlelo (1,9 %). Pouze 3,8 % občanů se nebojí ničeho.
        V posledních letech se po celém světě realizuje velké množství podobných společenskovědních výzkumů o strachu ze smrti. Některé další studie například uvádí, že studenti, kteří ztratili některého rodiče, mají větší strach ze smrti. Několik projektů prokázalo, ale bez pokusu o vysvětlení, že ženy mají větší vědomý strach ze smrti než muži. Irvin D. Yalom shrnuje ve své knize Existenciální psychoterapie řadu dalších výzkumů, které demonstrují určitou kladnou korelaci mezi velkým strachem ze smrti a depresí, brzkou životní ztrátou a absencí náboženského přesvědčení. Další studie zkoumají hlubší vrstvy lidské psychiky a ukazují, že značná část obav ze smrti leží mimo vědomí tzn. že strach ze smrti narůstá, když se člověk přesunuje z vědomé k nevědomé zkušenosti. Velmi často se stává, že nás úzkost ze smrti pronásleduje ve snech. Důležitým závěrem je, že strach ze smrti, jak vědomý, tak nevědomý, souvisí s neuroticismem, tedy s geneticky podmíněnou náchylností k emocionální a celkové duševní labilitě.
        Podle Stanislava Grofa, amerického psychiatra českého původu a představitele transpersonální psychologie, se strach ze smrti pojí s nezpracovaným traumatem porodu a má své hluboké kořeny, stejně jako úzkostné, depresivní a agresivní symptomy, v perinatální sféře nevědomí. Tato sféra nevědomí se významně podílí na celkovém přístupu člověka k existenci ve světě.


Pokud prožíváte strach ze smrti, děsí vás myšlenky na smrt někoho blízkého a nemůžete kvůli tomu spát, nebojte se vyhledat odbornou pomoc. V dnešní době není snadné o smrti a umírání otevřeně mluvit, nicméně právě takový rozhovor může přinést úlevu a snížit napětí, které realitu konečnosti lidského života doprovází. Rád budu k dispozici. Objednat se můžete zde.


Akceptace smrti

foto Strach ze smrti je neoddělitelnou součástí života každého z nás. Tomuto neznámému, doprovázenému úzkostí, se nejčastěji bráníme různými racionalizacemi a především popřením, kdy smrt si nepřipouštíme a žijeme bez ohledu na naši konečnost. Existuje ale i jiná možnost vztahování se ke smrti a to, že tuto jistotu přijmeme a vystavíme se jí myšlenkově nebo prožitkem, tedy celou naší bytostí. Vědomá akceptace smrti bývá přítomna u lidí, kteří se dostali do její bezprostřední blízkosti. Patří mezi ně osoby s prožitky blízkosti smrti, frekventanti prožitkového sebezkoumání, lidé praktikující meditaci nebo osoby onkologicky či jinak vážně nemocné. Uznání smrti dodává životu pocit hloubky, přináší zásadní posun životní perspektivy a může člověka přenést do autentičtějšího způsobu žití.


 

copyright © 2014 - 2018 www.luctus.cz, all rights reserved | mapa stránek | nahoru ▲