luctus - psychosociální péče o pozůstalé    

logo
logo

        +420 728 386 076      |      info@luctus.cz      |       

„Konfrontace se smrtí vyvolává úzkost, ale má také potenciál nesmírně obohatit život.“

(Irvin D. Yalom)

Sebevražda

Sebevraždy u nás tvoří cca 1,4 % celkového počtu úmrtí. V České republice se ročně stane kolem 1 500 dokonaných sebevražd. Sebevražda je definována jako vědomé a záměrné ukončení vlastního života. Obvykle je reakcí na tíživou životní situaci, se kterou si dotyčný neví rady. Bývá také spojována se ztrátou smyslu života. V příčinách úmrtí má sebevražda své specifické místo. Pro pozůstalé jde o nejobtížněji zvládnutelnou formu úmrtí. Zpráva o smrti blízkého je pro rodinu emocionálně devastující. Pocity hněvu a viny, které se objevují i u jiných typů ztrát, v případě sebevraždy nabývají na intenzitě. Kromě pocitů viny a hněvu pozůstalí zažívají také pocit studu nebo mohou být událostí extrémně traumatizováni, což jejich truchlení značně komplikuje. Navíc je sebevražda v naší společnosti vysoce tabuizované téma a ani v rámci rodiny, kterou tato tragédie zasáhla, se o ní nakonec příliš nemluví.



Zármutek a truchlení po sebevraždě blízkého člověka


Někdo vám blízký zemřel. Vaše bolest je o to větší, že způsobem úmrtí byla sebevražda. Cesta, která je teď před vámi, bude plná bolesti a bude se zdát dlouhá, ne-li nekonečná. Porozumění svým emocím, stejně tak jako získání obecných informací o sebevraždě, vám může tuto cestu ulehčit.


Proč sebevražda?

foto

Před touto tragedií není nikdo chráněn. Sebevražda se objevuje ve všech věkových kategoriích, u mužů i u žen stejně tak jako u dětí a dospívajících, u chudých i bohatých.
        Proč je někdo ochotný dobrovolně si vzít vlastní život? Psychologové se domnívají, že lidé, kteří se rozhodnou skoncovat se svým životem, prožívají svoji aktuální situaci jako zcela beznadějnou. Bez ohledu na realitu, bez ohledu na emocionální podporu, která se jim dostává, se tito lidé cítí osaměle ve svém trápení a jakoby vytržení ze svého života, ze svých vztahů, z reality. Dokonce, i když objektivně netrpí žádným fyzickým onemocněním, oběti sebevražd prožívají velmi intenzívní bolest a trýzeň. Někdy jsou příčiny této bolesti zřejmé, jindy nikoliv. Nezáleží na tom, jak dlouho nebo jak usilovně pozůstalí pátrají po důvodech, proč k sebevraždě došlo. Možná, že nebudou nikdy schopni zodpovědět otázku „Proč?“, která je neustále pronásleduje. Každá sebevražda je individuální
záležitostí, bez ohledu na pokusy ono „Proč?“ zobecnit a vysvětlit.
        V průběhu času se pozůstalí potřebují vypořádat s reakcemi na událost jako je prvotní šok, hněv, výčitky a pocit zahanbení. Intenzita pocitů se zpravidla odvíjí od blízkosti vztahu k zemřelému. Stejně tak jako je individuální každá sebevražda, jsou individuální i reakce pozůstalých a způsob, jakým se s událostí pokusí vyrovnat. Následující text nabízí určité vodítko, jak je možné zvládnout svůj zármutek a nástin toho, co pozůstalí prožívají.


Prvotní šok "To není možné!"

Šok je první reakcí, když je pozůstalým v rodině oznámeno, co se stalo. Většinou cítí otupělost, nejsou schopni následovat a vykonávat běžné denní úkoly. Mají pocit, jakoby se svět zastavil. Tato reakce je ve své podstatě užitečná, protože chrání před bolestí ze ztráty a pomáhá zvládnout prvotní potřebné úkony jako je například sjednání pohřbu. Tato otupělost může trvat několik dní nebo i několik týdnů. Pozůstalí mají právo trávit čas o samotě, pokud si to přejí, ale je stejně tak důležité udržovat kontakt s lidmi v okolí a pokoušet se o postupný návrat ke každodenním činnostem.
        Když prvotní šok ustoupí, můžou se objevit pocity hněvu. Pozůstalí se začínají obviňovat z toho, co se stalo. Je potřebné, aby pozůstalí měli možnost porozumět svému prožívání a následně dokázali tyto pocity přijmout. Nejedná se o nic „nenormálního“. Vztek a naštvání a jejich bezpečné vyjádření může pozůstalým do budoucna napomoci úspěšně se se ztrátou vyrovnat.


Hněv

Příbuzní nebo i blízcí přátelé obětí sebevražd, kteří se snaží vyrovnat s náhlou a zpravidla nečekanou smrtí, mohou prožívat intenzivní zlostné pocity. Hněv bývá zaměřen jednak na zesnulého - „Jak jsi mi to mohl udělat?“ Jednak, pokud byl zesnulý například v psychiatrické péči, na pomáhající pracovníky - „Proč tomu nezabránili?“ Věřící lidé mohou být naštvaní na Boha, protože dovolil smrt a nechtěl této tragédii zabránit. Agrese může být namířena i proti sobě - „Proč jsem něco neudělal?“ nebo „Proč jsem s ním nezůstal doma?“
        Zloba je přirozený důsledek toho, co pozůstalý prožívají. Pokud odmítnou tento pocit, je pravděpodobné, že se vrátí jindy, možná v mnohem horší formě a významně prodlouží úzdravný proces. Je důležité, aby pozůstalí navázali kontakt s někým, s kým mohou tyto pocity bezpečně sdílet. V případě, kdy je způsobem úmrtí sebevražda, je naštvání na zesnulého normální reakcí. Zemřelý svým činem způsobil v pozůstalých zmatek, zapříčinil bolest všem, kterým na zesnulém záleželo.


Pocity viny

"Nikdo nevezme do ruky břitvu, aniž by si zároveň nepomyslel, jak snadno by mohl přetnout nit života." (George G. Byron)

foto

Pravděpodobně nejsilnější hněv, který pozůstalí prožívají, souvisí s nimi samotnými. Hněv totiž úzce souvisí s pocitem viny. Pozůstalí často obviňují sami sebe za své chování k zemřelému a za to, že činu nedokázali nějak zabránit. „Proč jsem ho neposlouchal?“, „Kdybych býval udělal něco víc.“, „Měl jsem…“ - to jsou nejčastější úvahy, které se pozůstalým neustále připomínají.
        Pokud byl zemřelý někým, s kým pozůstalí byli v pravidelném blízkém kontaktu, jejich výčitky budou pravděpodobně velice silné. A pokud smrt přišla zcela nečekaně, budou pozůstalí zoufale hledat příčinu a důvod, proč se tak stalo. Člověk, který se rozhodne spáchat sebevraždu, obvykle zanechává nějaké náznaky o tom, co zamýšlí udělat. Pozůstalým může zpětně docházet plno věcí a tím získávají přesvědčení, že mohli některé věci udělat jinak.
        Někdy se stává, že blízcí dokonce věděli o záměru blízkého, ale nepokusili se mu pomoci. Chtěli, ale obavy ustoupily ve chvíli, kdy se situace v posledních dnech obrátila a dotyčný se cítil daleko lépe a vše bylo jako dřív. Takováto změna není u osob, které se rozhodly pro sebevraždu, neobvyklá. Cítí se lépe od chvíle, kdy se definitivně rozhodli, že svůj čin uskuteční. Problém nebyl vyřešen, blízký pouze našel odpověď na otázku, jak ukončit své trápení – sebevraždu.


Tím, jak se pozůstalí snaží vyrovnat s pocity viny, jsou k sobě velmi kritičtí. Je důležité, aby jim někdo vysvětlil, že i kdyby zůstali doma, i kdyby něco udělali jinak, rozhodnutí realizovat sebevraždu by neodvrátili. Všichni bychom chtěli pomoci našim blízkým a také se o to pokoušíme. Nicméně, pouze sám dotyčný rozhoduje o tom, zda svůj záměr realizuje či nikoliv. Není v lidských silách vnutit někomu vůli k životu a zabránit tak sebevraždě.


Pokud se potýkáte s intenzívní a nepolevující bolestí, silnými výčitkami svědomí anebo se objevují fyzické problémy, je vhodné požádat o pomoc odborníka. Vyhledání odborné pomoci je nezbytné zejména v takové situaci, kdy se opakovaně setkáte s vlastními myšlenkami na sebevraždu. Rád budu k dispozici. Objednat se můžete zde.


Stigma – pocity studu a hanby

Sebevražda s sebou přináší zvláštní druh stigmatizace, který má zásadní dopad i na pozůstalé. Na rozdíl od jiných náhlých a neočekávaných úmrtí je sebevražda, i přes soudobou snahu o destigmatizaci duševních chorob, stále poznamenaná nepochopením a odmítáním ze strany většinové společnosti. Toto odmítání může mít jednak historické souvislosti na politické a náboženské úrovni, protože sebevražda byla v minulosti považována za zločin stejně jako vražda. Může souviset i s obecnou tabuizací smrti a umírání v naší společnosti, kdy lidé jednoduše nevědí, jak být druhému nápomocni - drží se zpátky, neví, jak reagovat, co říct člověku, který ztratil blízkého. Lidé se často ptají, zda je vůbec v pořádku zmiňovat se o zemřelém nebo zda smí použít v rozhovoru s pozůstalým slovo „sebevražda“.
        Pozůstalí zpravidla také sami sebe v této izolaci udržují tím, že prožívají vlastní pocity viny a studu a nechtějí o příčinách úmrtí mluvit nebo se ji dokonce snaží zakrýt. Je to začarovaný kruh. Většina pozůstalých zmiňuje, jak těžké je pro ně mluvit s ostatními o své ztrátě, protože cítí, jak je to nesnadné pro druhou stranu. V pozůstalých tato nejistota zanechává a prohlubuje pocit izolovanosti. Pro pozůstalé je ale možnost mluvit o zesnulém zásadní pro jejich zotavení a pro přijetí reality. Stigma sebevraždy představuje pro pozůstalé významnou překážku, kterou je třeba odstranit. Jsme to my, kdo v tomto ohledu můžeme hodně udělat.


Jak o sebevraždě mluvit s dětmi

Pokud byl člověk, který spáchal sebevraždu, rodičem nebo pokud tu jsou děti, pro které byl zesnulý důležitou a blízkou osobou, je potřeba s nimi o tom, co se stalo, mluvit. Mluvit s dětmi o smrti a o okolnostech úmrtí je jeden z nejtěžších úkolů. Nelze však ignorovat potřeby dětí, zejména pokud jsme pro ně vzorem pro jejich vlastní život. Tím, že s dětmi budeme o smrti mluvit, můžeme zjistit, co vědí a zároveň co nevědí. Děti můžou mít různé mylné představy, prožívat strach a mít obavy. Společným rozhovorem jim pomůžeme zejména tím, že jim předáme potřebné informace a také poskytneme jistotu a pochopení. Mluvením se nevyřeší všechny problémy, ale bez rozhovoru zůstane velmi omezena naše schopnost být dítěti k dispozici a opravdovou oporou.
        I velmi malé děti si uvědomují, že smrtí z jejich života někdo zmizel. V takové chvíli potřebují prostor klást dospělým otázky a získávat na ně pravdivé odpovědi. Pokud se v rodině zdráhá mluvit o sebevraždě, mějme na paměti, že děti se o příčině úmrtí pravděpodobně dozví z jiných zdrojů a jejich bezradnost pak bude o to intenzivnější. Zároveň tím může citelně utrpět naše důvěryhodnost či celkově důvěra v dospělé. Je dobré dětem poskytnout informace o tom, proč byl zesnulý nešťastný a jaké byly jeho pohnutky, které jej vedli k ukončení života. Důležité je, abychom tím ale v dítěti nevyvolali dojem, že smrt je řešením a jedinou odpovědí na prožívanou nepohodu. Potřebují získat ujištění, že oni nejsou příčinou problémů nebo že nenesou odpovědnost například za onemocnění, kvůli kterému si dotyčný vzal život. Potřebují jistotu, že s nimi někdo i nadále zůstane a že zármutek, který pozůstalí prožívají, nebude příčinou jejich vlastní smrti.
        Děti potřebují sdílet své myšlenky a pocity ohledně sebevraždy. Jejich reakce jsou podobné těm, které zažívají dospělí. Někdy se může stát, že jsou děti ve svém chování neohleduplné, mohou otevřeně vyjadřovat svůj hněv, bolest, pocity viny. Je třeba přijmout jejich reakce, ať mají jakoukoliv formu a i přesto, že jim třeba ne úplně rozumíme. Dospělí by si měli udělat na rozhovor s dítětem čas. Ne vždy budou mít odpověď na otázku, která jim je kladena. Je to v pořádku a pochopitelné. V případě sebevraždy platí, že mnoho odpovědí bude znít „Víš, ani já tomu úplně nerozumím“.


Budoucnost a život po ztrátě

foto

Smutek pozůstalých postupem času ustoupí a oni najdou sílu k tomu, posbírat zbylé části svého života, poskládat je dohromady a znovu se otevřít svému okolí. Samozřejmě přijdou chvíle, kdy se tíha a smutek bude navracet. Prázdniny a jiné výjimečné události mohou obnovit v pozůstalých již překonanou bolest. Zejména v průběhu prvního roku bude zapotřebí se rozhodnout, zda rodina bude chtít dodržovat zavedené tradice nebo zda je nahradí novými rituály pro zmírnění bolestivých vzpomínek. Pokud je to možné, měli by se pozůstalí snažit plánovat vše dopředu tak, aby pro ně každá situace byla čitelná a nikoli nečekaně zdrcující. Nelze očekávat, že na celou událost jednou zapomenou, je ale možné ji bezpečně zvládnout a znovu si začít vážit života.


Po smrti blízkého budete mít možná pocit, že nemůžete jít dál, nebo že už nikdy nebudete schopni si užívat života. Možná budete hledat i po letech odpověď na otázku, proč se to vlastně stalo. Nakonec ale bude intenzita vaší bolesti slábnout. Vzpomínky na tragickou událost nebudou již více opanovat každý den a každou noc ve vašem životě. Čas vám umožní vypořádat se s touto citelnou ztrátou, dosáhnout vnitřního klidu a současně ctít památku na zemřelého.


 

copyright © 2014 - 2018 www.luctus.cz, all rights reserved | mapa stránek | nahoru ▲